"Bylo to strašně rychlé, toho času na přemýšlení opravdu moc nebylo. Ještě v sobotu jsem hrál a v týdnu už bylo všechno jinak. Šel jsem do toho. Důvodem je to, že jsem z kluků cítil, že atmosféra je špatná, a že kluci nemají radost z fotbalu. Cítil jsem, že se musí něco změnit," ohlédl se trenér klatovského A týmu mužů Martin Janda. a velice ochotně odpověděl na další otázky.

Věřil jste, že změna přinese čerstvý vítr do týmu?
"Kdybych nevěřil, nešel bych do toho. Chci kluky dát zase dohromady, aby byli perfektní partou. Řekl jsem jim, aby vůbec nekoukali na tabulku, aby se hlavně soustředili sami na sebe. Řekl jsem jim pak jedno slovo - vášeň - a tu hodlám v hráčích probudit. Aby zase měli touhu chtít dávat góly a a z nich se radovat. Aby měli touhu vyhrávat v dresu Klatov, kopat za Klatovy, a dát do fotbalu srdíčko - ukázat pro koho, pro který klub, tluče."

V sobotu v duelu proti Sokolovu jste dával gól z penalty. Asi vás ani ve snu nenapadlo, že z vás za pár dnů bude trenér?
"Absolutně vůbec jsem netušil, jakým směrem se vše bude ubírat. Bohužel, v přípravě jsem toho moc neodehrál, možná mám i nějaké kilo nahoře. Mám malou dcerku, přijdu z práce a moc si neodpočinu, takže ta regenerace už není taková. Ve volnu, místo posilovny, se chci věnovat rodině. A postupně jsem trošku cítil, že jaro bude mým posledním v divizi. To, co se pak stalo - v prvních dvou kolech jsem hrál v základu, pokud mám být upřímný, moc jsem s tím nepočítal, hlavně s ohledem na fyzičku. Ale na druhou stranu, odehrál jsem to v rámci možností. I proto rozhodnutí, před kterým jsem stál, bylo velmi těžké. Mističky vah - jedna strana skončit s fotbalem a druhá strana nedat klukům, to co by si zasloužili, a co by mohli dostávat."

Jaká byla premiéra na lavičce? Tu jste si odbyl v Českém Krumlově, kde se utkání vůbec nepovedlo. A už můžete porovnat, co je horší - stát na lavičce nebo běhat na hřišti?
 "Od rozhodnutí pustit se do trenéřiny u A týmu do prvního zápasu jsem pořádně nespal. Jsou to nervy a neustálý tok myšlenek. A vlastně si nosím fotbal domů. Z tohoto hlediska je to horší. Toho času fotbal takhle spolyká hodně. Skončí zápas a já už zase přemýšlím nad tím dalším. Jaký bude další soupeř, co natrénujeme a tak dál. Není to jednoduché, v tom případě, když to člověk chce dělat naplno. ale jinak to nejde. Pokud to člověk chce dělat pořádně, musí se tomu věnovat." 

Byla je to pro vás velká výzva?
"Do určité míry ano, ale nechci se kvůli tomu dostávat pod tlak. Že já to tady spasím. Říkal jsem klukům, že ano - beru  zodpovědnost na sebe, ale jsme v tom všichni spolu. My jsme se tam dostali společně, a společně se z toho musíme vyhrabat. Necítím se jako trenér, pořád se cítím jako jeden z nich, jsem součástí týmu."

Máte složitější pozici z pohledu autority, když jste ještě před několika dny byl jedním z hráčů?
"Samozřejmě, to vždy záleží hodně na samotných hráčích. Ale ti kluci musí vědět, co si můžou a nemůžou dovolit. A přece tady po sobě nebudeme šlapat, to je nesmyslné a zbytečné. Atmosféra byla měla být taková, že máme všichni společný a jasný cíl. A udělat pro to každý maximum. A to vše je především o komunikaci. Vysvětlit hráči, proč zrovna teď nehraje - to považuji za samozřejmost. Jiná věc už je to, jak to ten daný hráč vezme - přijme. Za mě je to především o komunikaci, bavit se s hráči, vysvětlovat, říkat, co se po nich chce a tak dál." 

Zmínil jste jasný cíl. Máte tudíž pěknou jarní šichtu.
"Máme společný a jasný cíl. Ale poslední zápas hrajeme 15. června a myslím si, že ať to bude tak nebo jinak, 16. června se určitě všichni asi vzbudíme a život pojede dál. Ale určitě uděláme pro náš společný cíl maximum."

Ale okolí a veřejnost, fanoušci očekávají maximální boj o záchranu divize. 
"Pokud mám být upřímný, nejsem si úplně jistý, jestli nám je okolní prostředí tolik nakloněno, jak by asi mělo. Jestli nám všichni přejí zachování divizní příslušnosti. Nevím, jestli nám širší okolí spíše nepřeje pád, jestli není více lidí, kteří nám přejí, abychom spadli. Tak to cítím já a možná to tak cítí i ti kluci. Takže my musíme dělat jediné, semknout se, uzavřít se do sebe a soustředit se hlavně jen na sebe. A okolí vůbec neřešit. Tohle jediné nás teď může asi semknout. A dát do toho srdíčko. To vždy říkám klům odjinud. Tady před hřištěm vystoupíš z auta, vlezeš do vrat a jakmile je zabouchneš, už existuje jen to jediné - vejdeš do vrat a seš Klatovák - hraješ a bojuješ za Klatovy. Nic jiného neexistuje."

Aby to měli i ostatní jako vy? Vy jste fotbalista - Klatovák - každým coulem, je to tak?
"Ano, jsem tu už pětadvacet let. V osmi letech měl na hřiště maminka. Na popud pana Presla staršího, který s námi bydlel v baráku. Na hřišti jsem se hned poprvé setkal s panem trenérem Ptákem, ten trénink si dodnes živě pamatuji. A tím to všechno začalo. Od té doby jsem tady a fotbal se stal součástí mého života. Fotbal má pro mě nějaký smysl. Hrál jsem v poli, do brány jsem si stoupl asi dvakrát v divizi v dorostu, když se nám vyfauloval brankář. Nejvíce jsem toho odehrál na stoperovi, střední záloze. Hrál jsem levého beka v 1.A třídě za trenéra Vašici, to bylo v době, kdy jsem přišel do mužů, kteří spadli. Trochu mi to něco připomíná. Totožná situace, která možná nastane, když nedejbože nastane a určitě pak dojde k překopání mančaftu. Věřím, že kluci pak půjdou stejnou cestou, jako tehdy já. A že se pokusí to tady nastartovat. Ale to předbíhám, ještě jsme tady a bojujeme." 

Po celou dobu jste tedy dres Klatov nevyměnil za jiný?
"Mám tři starty za Žichovice, kdy tehdy pan trenér Krejčí udělal nějakou rošádu a já měl střídavý start. Asi jeden dva zápasy jsem odehrál za Nýrsko, které bylo v nějakém dávném období farmou Klatov. Ale jinak stále Klatovy"

Jaký jste fotbalista? Co byste na sobě jako hráči vypíchl?
"Jsem pravonohý fotbalista především. Přednost? Asi zápal, který chci přenést na kluky. Nemám rád prohry, a za přednost považuji důraz v soubojích. Nikdy jsem nebyl talent od přírody, ale makal jsem na sobě a poslouchám lidi, co mi říkají a beru si jejich slova k srdci, a snažím se rady převést do praxe. A zlepšovat se a posouvat se."

Jako hráč jste byl mnohdy hodně emotivní. Ale na lavičce jako trenér jste v tomto směru k nepoznání.
"Jsem rád, že to říkáte (smích). Ale klukům jsem říkal, že je hloupé a divné z mých úst jim kázat, chovejte se slušně - máte tady takové a takové pokuty za prohřešky, když oni mě znají a ví, co jsem mnohdy předváděl. Když ví, jaký jsem na hřišti blázen. Cítím to ale dnes tak, že já musím jít příkladem a na lavičce musím nějak vystupovat. A pokud já se na lavičce nebudu chovat slušně, oni se mohou chovat na hřišti všelijak. Můžou si pak dělat na hřišti co chtějí.
V tomto směru na sobě pracuji. Ano dlouhodobě a asi je to ještě práce na desítky let. Člověk se pořád učí a situace mnohdy nejsou úplně snadné. Trmácíte se dvě hodiny autobusem a pak někde prohrajete jenom kvůli tomu, že to tak má být. To je fakt někdy hodně těžké pobrat a zvládnout."

Pracujete na sobě ale dost a na lavičce je to prostě znát.
"Snažím se, ale je to velice těžké a je to určitě dlouhodobější záležitost. Fakt to není jednoduché. Učím na základní škole a snažím se jít dětem příkladem. Vychovávám je, učím je nějaké věci do života, aby byli slušní a vychovaní. A pak přijede a snaží se vám někteří vše zošklivit a jsou tam věci, které my nechceme vidět ve společnosti, ale stávají se, bohužel i na tom hřišti. Pak se mísí bezmoc s nespravedlností. A vlastně si člověk říká proč, a nemůžete s tím vůbec nic udělat."

Jaké učíte předměty?
"Učím tělocvik a přírodopis na druhém stupni základní školy."

Ptají se vás vaši žáci na fotbal?
"Ano, občas fotbal probereme. Mám ve třídě nýrské fotbalisty a ti si mě i dobírali: Jo, vy jste povýšil."